Slovo předsedkyně Asociace vyšších odborných škol České republiky
Počátky vyšších odborných škol sahají do roku 1992, kdy tehdejší Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy spustilo projekt pokusného ověřování tohoto typu studia. O tři roky později novela tehdejšího školského zákona umožnila vyšší odborné školy zřizovat a současně nahradila dosavadní pomaturitní studium. Tím vznikl nový segment terciárního vzdělávání, který se od počátku profiloval jako prakticky orientovaný, odborně specializovaný a úzce spojený s potřebami zaměstnavatelů. Na začátku školního roku 1996/1997 pak zahájila činnost řada nových vyšších odborných škol (VOŠ).
Vyšší odborné školy tehdy v určitém smyslu vyplnily prostor, který český vzdělávací systém do té doby neuměl dostatečně pokrýt. Nabídly studentům možnost navázat na střední vzdělání studiem, které kombinuje teoretickou přípravu s intenzivní profesní orientací a směřuje k výkonu náročných a často velmi specifických povolání. VOŠ vznikaly při stávajících středních odborných školách i jako samostatné veřejné, soukromé či církevní instituce. Jejich role byla od počátku zřejmá: rozvíjet odborné kompetence, které jsou potřebné pro bezprostřední uplatnění v praxi, a současně zvyšovat kvalitu profesní přípravy v oborech, kde samotné středoškolské vzdělání přestávalo stačit.
Počet VOŠ následně rychle rostl. Vznikaly školy zdravotnické, pedagogicko-sociální, ekonomické, technické, umělecké, zemědělské i humanitní, často s programy, které byly svou odbornou profilací v českém prostředí jedinečné. Již v únoru 1997 bylo rozhodnuto o ustanovení Asociace vyšších odborných škol (AVOŠ) České republiky, která od té doby zastupuje významnou část tohoto segmentu a prosazuje jeho zájmy. Legislativně byl sektor vyšších odborných škol ukotven ve školském zákoně č. 561/2004 Sb. a v roce 2005 byl vytvořen další důležitý prvek zajišťování kvality – Akreditační komise vyššího odborného vzdělávání.
Vyšší odborné vzdělání si v mnoha profesích vybudovalo respekt a důvěru zaměstnavatelů. Také proto se počet VOŠ zapsaných v rejstříku škol a školských zařízení postupně zvýšil až k téměř 180 institucím. Současně se však čím dál zřetelněji ukazovalo, že český vzdělávací systém dosud nedal tomuto segmentu dostatečně jasné, stabilní a dlouhodobě udržitelné postavení. Diskusí bylo mnoho, materiálů také. Opakovaně se jednalo o budoucím směřování VOŠ, o jejich vazbě na bakalářské studium a také o možnostech větší prostupnosti systému. Přesto musím otevřeně říci, že po více než třech desetiletích existence stále chybí jednoznačné systémové řešení.
To nepovažuji za drobný technický nedostatek, ale za vážný strukturální problém. Dlouhodobá neujasněnost postavení VOŠ oslabuje předvídatelnost pro školy, snižuje srozumitelnost systému pro uchazeče a studenty a komplikuje situaci i zaměstnavatelům, kteří absolventy vyšších odborných škol dlouhodobě potřebují. Segment, který prokazatelně zajišťuje profesně orientované terciární vzdělávání, nemůže být nadále vnímán jen jako „něco mezi“ střední a vysokou školou. Takto se moderní vzdělávací systém budovat nedá.
Dvacet let od vzniku prvních VOŠ, tedy v roce 2016, studovalo na 174 vyšších odborných školách přibližně 25 000 studentů. Ve stejné době se AVOŠ aktivně zapojila do přípravy koncepčního projektu vyššího odborného vzdělávání, k němuž se následně připojila téměř polovina všech VOŠ. Projekt přinesl stovky studijních materiálů, zejména otevřených digitálních zdrojů napříč odbornými specializacemi, a také návrhy dalšího směřování tohoto sektoru. Jinými slovy: školy nečekaly pasivně, až někdo zvenčí rozhodne. Samy dlouhodobě dokazují, že mají odbornou kapacitu, zkušenost i vůli k rozvoji.
Jako předsedkyně Asociace vyšších odborných škol České republiky vnímám období let 2016–2026 jako dekádu mimořádně intenzivních změn. Po roce 2016 sice pokračoval pokles počtu studentů, v posledních letech se však situace stabilizovala. Ve školním roce 2025/2026 evidoval Český statistický úřad ze zdrojů MŠMT k 30. říjnu 2025 celkem 22 900 studentů vyšších odborných škol. To je důležitý signál: navzdory dlouhodobé nejistotě si VOŠ své místo udržely a pro tisíce studentů zůstávají relevantní a atraktivní vzdělávací cestou.
Současně se v celé vzdělávací soustavě posílil důraz na kompetence, modernizaci vzdělávání, větší spolupráci a vyšší relevanci vzdělávacích výsledků pro profesní i osobní život. Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2030+ výslovně zdůrazňuje orientaci vzdělávání na kompetence a zahrnuje mezi své strategické linie také odborné vzdělávání ve středních a vyšších odborných školách. Pro VOŠ to není cizí agenda. Naopak: právě praktická orientace, úzká spolupráce s regiony a vazba na zaměstnavatele patří dlouhodobě k jejich přirozeným přednostem.
Za zásadní považuji legislativní změny účinné od září 2025 a od ledna 2026. Vyšší odborné vzdělávání se zásadně modernizuje: legislativa jednoznačně ukotvuje nepodkročitelný počet hodin praktické přípravy, vedle tradičních dlouhých programů se zavádějí i krátké programy, nově se umožňuje kombinovaná výuka, rozlišuje se akreditace a autorizace programů a posiluje se propojení výuky s praxí prostřednictvím duálního praktického vyučování. MŠMT výslovně uvádí, že cílem těchto změn je přiblížit tento segment standardům terciárního vzdělávání a zvýšit jeho flexibilitu. Pokud stát sám říká, že VOŠ modernizuje jako součást terciárního vzdělávání, pak je nejvyšší čas tuto logiku dotáhnout i do systémového vymezení jejich postavení.
Stejně významná je změna v oblasti akreditací. Od 1. července 2025 se žádosti o akreditaci programů VOŠ podávají na Národní akreditační úřad pro terciární vzdělávání (NAÚTV) a samotný úřad se k tomuto datu transformoval z původního Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství na úřad pro terciární vzdělávání. To není formální detail. Je to krok, který potvrzuje, že stát začíná nahlížet kvalitu vyššího odborného vzdělávání ve společném rámci kvality terciárního sektoru. Pro školy to znamená vyšší důraz na vnitřní zajišťování kvality, promyšlenější plánování rozvoje programů a profesionálnější práci s personálním i praktickým zabezpečením výuky. Pro studenty je přínosem vyšší transparentnost a větší jistota. Ale právě proto je nyní ještě méně přijatelné, aby při rostoucích požadavcích stále chybělo jasné systémové ukotvení VOŠ.
Jsem přesvědčena, že další krok už musí být politický a legislativní, nikoli pouze metodický. Nestačí konstatovat, že VOŠ mají své místo. Je třeba konečně rozhodnout, jaké toto místo je, jaké má mít parametry a jak bude stát tento segment dlouhodobě rozvíjet. Za legitimní považuji zejména několik směrů řešení.
Prvním je jednoznačné uznání VOŠ jako svébytné profesně orientované větve terciárního vzdělávání. Ne jako přívěsku středního školství, ne jako nevyjasněného mezistupně, ale jako segmentu, který má vlastní poslání, vlastní logiku a prokazatelnou společenskou i ekonomickou užitečnost. Pokud jsou absolventi VOŠ dlouhodobě uplatnitelní, pokud školy úzce spolupracují se zaměstnavateli a pokud stát sám modernizuje jejich programy směrem k terciárním standardům, pak už není důvod držet tento sektor v nejasném institucionálním postavení.
Druhým směrem musí být výrazně větší prostupnost mezi VOŠ a profesně orientovanými bakalářskými programy. Jestliže má být český vzdělávací systém moderní, flexibilní a otevřený, nesmí student po absolvování části terciárního vzdělávání ztrácet hodnotu již dosažených výsledků učení. Prostupnost nesmí být výjimkou založenou na dobré vůli jednotlivých institucí. Musí být systémově podporovaná, předvídatelná a srozumitelná.
Třetím krokem je funkční uznávání výsledků předchozího vzdělávání a kreditní uznávání, a to tak, aby navazování mezi jednotlivými studijními drahami nebylo administrativní překážkou, ale standardní součástí systému. Jestliže metodické materiály MŠMT již pracují s prvky sbližování s evropskými standardy, včetně klasifikační škály A–F v souladu s ECTS, pak je naprosto legitimní požadovat, aby se logika prostupnosti a uznávání výsledků učení promítla i do systémového nastavení vztahů mezi VOŠ a dalšími částmi terciárního vzdělávání.
Za důležité považuji i jasné vymezení návaznosti krátkých programů, dlouhých programů VOŠ a dalších profesně orientovaných vzdělávacích cest. Krátké programy mohou být cenným nástrojem pro specializaci, rekvalifikaci i celoživotní učení, ale pouze tehdy, budou-li zasazeny do srozumitelné struktury kvalifikací a dalšího studijního postupu. Nestačí zavádět nové formy studia; je třeba také říci, jaké místo mají v systému, jak na sebe navazují a jakou perspektivu nabízejí studentům i zaměstnavatelům.
Jinými slovy - kvalitu VOŠ dnes už není třeba obhajovat pouze historicky nebo emotivně. Dokládají ji jejich absolventi, zaměstnavatelé, profesní partneři i samotný vývoj legislativy. Co však stále chybí, je odpovídající míra systémové odvahy. Není rozumné dál udržovat stav, kdy stát na jedné straně zvyšuje požadavky na kvalitu, akreditace, organizaci studia a vazbu na praxi, ale na straně druhé stále neformuluje jednoznačné řešení identity a budoucnosti tohoto segmentu.
Jsem proto přesvědčena, že další rozvoj vyššího odborného vzdělávání nesmí zůstat pouze tématem pracovních skupin, kulatých stolů a opakovaných koncepčních debat. Musí se stát předmětem jednoznačného strategického a legislativního rozhodnutí. Takového, které dá školám stabilitu, studentům jasnou vzdělávací perspektivu a zaměstnavatelům potvrzení, že profesně orientované terciární vzdělávání je v České republice pevnou a respektovanou součástí systému.
Na závěr mi dovolte poděkovat všem ředitelkám a ředitelům, pedagogům, garantům vzdělávacích programů, partnerům z praxe i zřizovatelům, kteří se na rozvoji vyšších odborných škol dlouhodobě podílejí. Právě jejich každodenní práce je nejlepším důkazem toho, že VOŠ mají v českém vzdělávacím systému nezastupitelnou roli.
Současně však považuji za nutné znovu a bez obalu říci, že obětavost jednotlivých škol nemůže donekonečna nahrazovat chybějící systémové rozhodnutí státu. Vyšší odborné školy si po více než třiceti letech existence zaslouží jasně definované postavení, stabilní podmínky a srozumitelnou budoucnost.
Přeji nám všem, aby vyšší odborné školy i nadále připravovaly úspěšné absolventy a aby firmy, instituce i veřejné služby, které je přijímají, byly s jejich odborností, profesionalitou a připraveností spokojeny. A přeji si také, aby se konečně podařilo vytvořit takový rámec, který nebude potenciál vyššího odborného vzdělávání pouze uznávat verbálně, ale skutečně jej promění v pevnou součást moderního, prostupného a důvěryhodného systému terciárního vzdělávání.
Ing. Marcela Davídková Antošová, CSc.